Písek, píseček ...

Po prohlídce fotek z písků mě napadlo něco napsat, trošku přiblížit, možná i nalákat další klubové lezce na krásné lezení na tomto matrošu. Též připomenout, že naše začátky nebyly žádná sláva.

Jak to vše začalo…

 … je to už nějaký ten pátek (rok 2000), co nás vzal Sašik do Ádru. První naše zkušenost byla v cestě Apolo, ve které byl jen jeden kruh a jen jeden chyt. Říkám si, tak to asi ne. Druhá cesta na Krále už měla 2 kruhy, bohužel chytů moc nepřibylo, a tak to dopadlo tak, jak muselo - písky nebrat, na to nemáme, říkali jsme si.

Ale píše se rok 2002 a já poslouchám Radima, kterej byl v Jizerkách a po okolí a celej nadšenej vypráví, jak musíme někdy zajet na ty písky na Prachově, prej to musí jít. Tak teda jo, říkáme si společně a o rok později jsme tam.

 Je 10.08.2003 a já, Šárez a Radim jsme poprvé na Prachově. Nemáme průvodce, ale to prej nevadí, zeptáme se lidí co tam budou, uklidňuje nás Radim. Je nám to ale trapný a tak okukujem cestu co před náma lezla nějaká skupinka, za chvíli jsme na vrcholu věže a čteme ve vrcholové knížce název věže a cesty „Kočičí jehla -  Východní cesta za V“. (Dnes když jedu na Prachov  po zimě, vždy se v ní rozlézám). To nás povzbudilo, a tak čumíme, co leze ta skupinka dál a hurá do toho za nima. Lezení už je těžší, to hlavně kvůli jedinému kruhu, který je docela vysoko. Ve vrcholovce se dozvídáme, že jsme na Hradecké věži, a že jsme lezli Starou cestu za IV. Co teď polezem, říkáme si a pokukujem po naší oblíbené skupince, která slaňuje už z docela vysoké věže. Šárez nám říká, že jí ta věž připomíná místní dominantu - Prachovskou jehlu. Radim a já shodně tvrdíme, že nám ne a tak jdem do toho. K prvnímu kruhu jdu já a pak jde Radim, tak zní domluva pod věží. Už po cestě tuším, že tohle nebude za IV, ani za V, jak jsme si slíbili (prej do ničeho těžšího jak za VI první den nepůjdem). Když jsem konečně dolezl ke kruhu a podíval se nad sebe kam to vede dál, tak jsem byl rád, že to nemusím jít na prvním, a hned říkám škodolibě Radimovi, že mu to přeju. V kruhu jsem seděl se Šárez a oba dva jsme co nejvíc to šlo povzbuzovali Radima, kterej zrovna ne moc jistě nastupoval. Tam jsem taky pochopil to, že na písku se bojí i druholezec, protože je ohrožován prvolezcem. Takže jsme hned podpořili Radima ve stylu, až budeš padat, tak se odraz, abys nás nestrhl s sebou. To mu jistě pomohlo, začal se klepat ještě víc a to ho donutilo k dalšímu postupu vzhůru. Se slovy „no pomóóóc“ už se na nás naculuje z vrcholu. Ve vrcholovce se dozvídáme, že jsme opravdu na Prachovské jehle, a že jsme tam vylezli Jihovýchodní cestou za VII. Na první den jsme už psychicky hotoví a tak jedeme do Jičína pro průvodce. Následuje už jen  pohoda v hospůdce, probírání zážitků z cest, kde se kdo bál víc a tak a plánování dalších výstupů v duchu jako „že zítra už v pohodě“ a nebo „jako prd, jako prd“.

Dnes už jsou to víc jak 3 roky, co lezeme na písku a pomalu se nám i začíná dařit přesvědčovat lidi  nejenom z našeho klubu, aby s náma někam na písek jeli. Jak říká náš kamarád: „Písek, to jsou vlastně malý hory“ - takže se budeme těšit příště třeba s váma …

Asociovaná galerie k tomuto článku:

31.12. 2006

Písek, píseček ...

... obrázky z načich výletů za dobrodružstvím, kterého není na písku nikdy málo
Zobrazit galerii