Mount Everest – 8850 m

Sestup z výšky 7800 metrů nepovažuji za prohru!

Během letošního jara se pokoušelo několik expedic z celého světa o zdolání nejvyšší hory naší planety. Organizátorem a vedoucím jediné letošní české expedice na Mount Everest je i člen Horolezeckého klubu Babí lom Kuřim – horolezec Miroslav Hrad (26). Cílem bylo vystoupit na vrchol Everestu bez kyslíku a bez výškových šerpů cestou ze severu z Tibetu.

A jak boj s horou nakonec dopadl? Cituji ze zprávy zaslané vedení kuřimského horolezeckého klubu: “Vylezli jsme do výšky 7.800 m. Lezli jsme bez výškových šerpů a zcela bez přídavného kyslíku. Obtížné povětrnostní podmínky ze severu nám neumožnily vybudovat výškové tábory a aklimatizovat se dle plánu, a proto jsme se vrátili bez vrcholu. Jsme zdraví, bez úrazů a omrzlin.“

Jak horolezci říkají, správný výstup končí dole v hospodě a právě v hospůdce u pivka nám Mira své zážitky z expedice vyprávěl: „Sestup ze 7800 metrů nepovažuji za prohru!“

Horolezci asi chápou o čem mluví a jak to člověku myslí čtyřicátý den ve výšce nad 6400 metrů, ...

Já Vám přiblížím Mirův den „D“:

Cílem dne „D“ je vystoupit z campu 2 (7570 m.) do campu 3 (7900 m.) rozlámanou skálou a postavit stan. V hoře působí několik expedic, již jsou natažena fixní lana – no, lana, spíš rozedřené prádelní šňůry do kterých se bojíš i sednout. Parťáci v naší mini expedici jsou Ota a Miloslav. Ota se necítí dobře, tak sestupuje dolů o den dříve. Miloš začíná lezení s Mirem společně do výšky asi 7600 metrů, kde se zastavuje, už nemůže, výstup balí. Mira se rozhoduje pro pokračování nahoru, možná je to poslední šance. Pokračuje. Mlha. Zimu střídá sněžení, není vidět na krok. Ještě že tu je ten fix, jinak nevím kudy lézt. Předchází ještě nějaké kyslíkáče, ale i tak to jde hůř a hůř. Hlava nevnímá časové údaje. Do uší si pouští Landu. Po několika hodinách se ozývají Ota a Miloš do vysílačky a hlásí úspěšný návrat do „bezpečí!“ campů. Mira sedá na batoh. Vybaluje nějaké věci, které snad nebude potřebovat a zatěžuje je kamenem, aby je neodnesl vítr. Sněhu je více, kyslíku méně a každé kilo na zádech váží snad tunu. Je potřeba si odpočnout a „promyslet“ cestu... Nahoru? Nebo dolů? GPS ukazuje 7400 metrů. Myšlenky se vracejí. “kluci jsou v bezpečí a mně schází vyšlápnout necelých 200 výškových metrů, pak postavím stan a zítra zkusím na vrchol“. Kolem stoupá nějaký Brit s kyslíkem.Chvíli spolu probírají situaci a blížící se vichřici. Brit pak stoupá dál, do tábora kde mu nosiči postavili stan, navařili čaj a čekají ho. A zase stejná myšlenka. „Dojdu? Postavím stan já? Přežiju noc? Vylezu zítra na vrchol? Musím, no pain, no gain! Nebo se vrátit? Zkusit to jindy?“ Mira návrat zavrhuje, jde se dál. Hodiny mu ukazují, že „přemýšlel“ padesát minut. Má pocit, že si před chvílí sedl. Je to možné? Během právě minulých čtyř dní v hoře zahynulo devět horolezců, čtyři pádem a pět vyčerpáním. Je mlha, není vidět nic. Jde nahoru a potkává stejného Brita jak sestupuje. Brit kašle a plive krev. Sípá do vysílačky a zase se zvedá a přidává kyslík a jde nahoru. Prý to plivání krve konzultoval s lékařem a ten řekl, že to je v této výšce normální. Zvedá se vítr, přesto je mlha a sníh. Zase ty myšlenky: „Jaké jsou šance, jaké jsou šance na dolezení, jaké jsou šance na postavení stanu v tom větru, jaké jsou sakra šance to přežít, jaké jsou šance neomrznout, budu mít sílu se ještě vrátit? Budu mít všechny prsty? Chci mít všechny prsty? Zkusíme? Zkusím nahoru nebo dolů?“ Jeden kamarád o Mirovi prohlásil: „Ten nemá plíce, ten má měchy!“ - ale k čemu mu to je, když v této výšce je každý tak sám! Na GPS už je výška 7800 metrů. Mira znovu přemítá dalších čtyřicet minut. „Musíš se rozhodnout! Nahoru nebo dolů? Ta hora tu bude pořád, ale budu já abych ji vylezl?…“

„Haló, slyšíme se? Tady Mira, výška 7800, volám ABC (ejbísí) (předsunutý základní tábor), jdu dolů, příště ! 

DaZ - Po konzultacích s Mirem Hradem.

Zlobice 11/11 2004

Fotografie zde