Roháče na věčné časy

     Hebké sněhové vločky pokrývají vše kolem nás a halí svět do bílé načechrané peřiny. Jediné,  co ji narušuje, je stopa, která za námi zůstává. Klikatí se a hledá co nejschůdnější cestu. Nebe je na dosah. Nebe, které je všude kolem nás, nedovoluje spatřit vzdálenější okolí. Úplně izolovaní na tomto světě v této chvíli se svými kroky snažíme dostat pryč. Nic se však nemění. Mysl je soustředěná, vědoma si toho, že jakékoli nejisté došlápnutí schované v nadýchaném bílém povlaku může mít fatální následky. Klopýtneš a ztratíš se do minulosti, budeš v jiném světě, sám. Ve tvářích jsou vidět zrnka strachu. Ve tvářích, ve kterých se zračí syrovost tohoto místa. Vítr vhání krystalky sněhu do obnažených tváří, jsou cítit jako ostré jehličky. Další sníh se tlačí do skulin v oblečení. Přináší s sebou vlhkost a zimu. Rukavice jsou mokré, prsty v nich křehnou, ztrácejí cit. Znovu se však dotýkají skal, ometají sníh ze žulových ploten a boří se do závějí. Snad už za tím kamenem je sedlo. Snad už není daleko chvíle, kdy složíme svá těla do relativní pohody a bezpečí malého, živly zmítaného stanu. Napětí se uvolní, myšlenky se zklidní a tělo se zahřeje.

 Mira Hrad na hřebenu v roce 2003.

    Už se z toho stala tradice. Každý rok na podzim vyrážíme na hřeben Západních Tater. Víme, že termín je skoupý na počasí a výhledy z hřebene jsou jen bonusem, se kterým se nepočítá. Přesto jak staří blázni jedeme.

     První rok jsme v úderné trojici (Šíp, Dája a Adam) stáli kousek za vesnicí Jalovec a blaženě hleděli nahoru. Nad námi se oblý, starou trávou rezavý horizont hor koupal v blankytném nebi a leskl v třpytivém slunci. Těšili jsme se nahoru. Cesta na sedlo Pálenica Jalovcovou dolinou je zdlouhavá a za tu dobu se mnohé změní. Byli jsme na hřebeni, kolem nás hustá mlha, foukal ostrý vítr, vše bylo jinak než před několika hodinami. Odhodlaně jsme šli dál. Cesta vypadala jinak, než jsme si ji vysnili. Velké množství námrazy, místy větrem udusaný tvrdý firn. V této tvrdé krustě byly patrny stopy, někdo je před námi. Jaké pak bylo překvapení, když jsme došli Duba a Miru Hrada. Zbytek výletu jsme strávili v pěti. Další den se počasí měnilo jak barvy na semaforu. Chvíli jsme se kochali výhledy a chvíli neviděli jeden na druhého. Přesto to byl nádherný den. Působení na Roháčích pro rok 2003 bylo ukončeno s velkou grácií. Někteří si vzpomenou na účinkováni v Televizních novinách na Nově.

Raní balení větrem zdeformovaného stanu. rok 2003
 

     Pro druhý ročník jsme trochu upravili termín. Vyrazili jsme o pár týdnů dřív a to na říjnové svátky. To aby bylo lepší počasí. Dája si s sebou přibalil něžnou duši Evku a hurá na Baníkov. Vrchol, kde skončilo naše předchozí putování, a kde mělo začít nadcházející. Vítr, který tu panoval, nám podlamoval kolena, cloumal s našimi těly, tloukl do nás nepravidelnými silnými poryvy tak, že výraz „sfouklo nás to dolů“ se stával nebezpečnou realitou. Přes Roháčská plesa jsme přešli na nižší cestu přes vrcholy Rákoň, Lůčná a Osobitá. Tady si užíváme pěkného větrného podzimu. Z hlavního hřebene Roháčů nám nebylo dovoleno ani kousek ukrojit. Nevadí, byl aspoň vytvořen další zvyk našich výpadů. Zotavit tělo i duši v termálním aquaparku Tatralandia. Atrakce z nás udělaly neposedná děcka. Třeba Šíp zběsilými jízdami na tobogánech prodřel plavky.

Chvilka supr počasí v roce 2003.
 

     Termín jsme vrátili na původní, místo něžné dívky si Dája vzal neněžného Sama, a se sobě vlastní odhodlaností kus toho hřebene přejít jsme vyrazili. Přípravu jsme nepodcenili. Vždyť flaška meruňky a rumu nás přece kdekoli podrží. Bylo zataženo, začal padat sníh. Chvíli jen tak poletoval, chvíli tvořil hustou bílou hradbu. Na našem každoročním vrcholku rozmýšlíme co dál. Plánovaná cesta se ztrácí v mlze a pod přívaly sněhu. Vyřčené názory a stále nejasné rozhodnutí. „Jdu se podívat, co je tady dál“, s těmito slovy se Dája zvedne. Jde se. Letní turistická cesta je teď zimní lezení tatranského hřebene. Přípravu jsme podcenili. Dobrý pití podrží, ale mačky a snad i lano by byly v tuto chvíli k nezaplacení. Jakpak jim asi v autě je? To, co je v létě psáno na dvě hodiny, jdeme dvojnásobek. V Smutném sedle to točíme dolů. Je pozdě, hodně sněhu, a nic není vidět. Uvidíme zítra, třeba se na naši „Hřeben road“ vrátíme. Ráno je bílé, sněhu přibylo a mraky sedí na celých horách jak žába na prameni. Rozhodnuto, Tatralandia čeká.

Mlha v roce 2004.

      Před třemi roky to začalo touhou jet někam do hor. Třeba na Roháče, přejít je a jít dokud čas a síly dovolí. Klidně a nejraději až do Vysokých Tater. Teď už z toho máme cíl na léta. Tak snad jednou….

Šíp vyrovnává vítr při každém kroku. rok 2004