k2 menu
neděle, 15 květen 2005 14:12

Aiguille Verte 4122 metrů

Napsal(a)

Zážitky z výstupu na Aiguille Verte, cestou Par l arete du Moine a sestupu obávanou výstupovou cestou Culoire en Y.. 

Aiguille Verte 4122 metrů

 

Karlos, to je takovej horolezeckej démon z vesničky u Holešova. Kamarádi z
jeho horolezeckého klubu mu spočítali životnost, tak maximálně dva roky. Je to právě dva a půl roku a démon žije….
Je čtvrtek, konec srpna, a mne dostihl telefonát.:
 „ Co děláš přes víkend … a co kdybychom to trošku protáhli … co třeba Croz na Grandes Jorasses?…“

Zaznělo heslo, které probere i spícího horolezce a v pátek večer už sedíme v autě a míříme si to do Chamonix.
Jorrassisvecerw

Na chatě de Leschaux 2431 metrů, odkud je nádherný pohled do masívu Jorassů, přemítáme nad poslední předpovědí počasí… Zítra má být azůro, přes noc přibývání oblačnosti až prudké bouře! Náš plán zdolat Crozův Pilíř Jorassů je v troskách. Je třeba najít jednodenní variantu nějakého pěkného výstupu.

Aiguille Verte – Par ľ arete du Moine.

 

Whimperův kuloár je neschůdný, začíná vysokou, místy převislou a lámavou sérakovou stěnou, roztoucí z trhliny. Žádná „normální“ cesta na Verte neexistuje a to u Karlose asi rozhodlo. Ještě na chatě se učíme orientovat v cestě, která v překladu znamená jednoduše „Po hřebenu Moine“.
ferata pod couvercle

Jsme unavení po nonstop cestě z Kuřima do Chamonix, tak vztáváme až v 6 hodin do krásného slunečného rána. Náš stan stojí na moréně ledovce Leschaux ve výšce 2330 metrů. Vyrážíme nejprve Via ferratou k chatě Couvercle a od ní svahy ledovce Talefre až k nástupu do naší cesty. (3400 metrů, 3 hodiny) Ten je na dohled od Whimperova kuloáru. Kousek vlevo od výrazného komínu. Podle smycových štandů, se dá slušně v cestě orientovat. Už nástup asi za 4+, byl zajímavej. Ležely u něho dvoje zánovní teleskopické hole. Nabízí se otázka. Kdo a kdy tudy šel na horu a dolu už ne? Cesta zprvu uhýbá skalnímu pilířku a podchází ho z leva. Na jeho úrovni se však cesta stáčí zpět t výraznému komínu. (2 – 3+) Na úrovni jeho vrcholu, cesta uhýbá pod skalním žebrem mírně vlevo vzhůru do štěrbiny na hřebenu Moine. Na tomto výrazném hřebenu je jasně patrný další postup k vrcholu. Je zde několik vzdušných míst, lezecky zajímavých (asi 4+ UIAA).
aretedumoine

Až na závěrečnou sněhovou převěj jsme pořád v ledové skále. Vrcholu dosahujeme v 15 hodin. A to bez použití lana nebo jiného jištění. Všude kolem je nepopsatelná nádherná scenérie hor. Samotu a krásu tohoto místa ruší pouze blížící se bouře.
demonnavrcholu

Uvaříme něco k pití a míříme na jinou stranu než k Whimperovu kuloáru, který i jako sestupovka je v srpnu většinou neprůchodný. Po sněhových převějích míříme k sedlu pod štíty Grand a Petit Dru. Již cestou nacházíme „solidní“ kuloár, mířící do doliny Charpoua. Vidíme to tak na tři hoďky na chatu. Slaňujeme a slézáme, vůbec nic tady nedrží. Jen občas najdeme nějaký ledový námrazek „hrušku“, za který jde hodit lano. Jde to moc pomalu. Dvě hodiny, tři, čtyři… Začíná sněžit a foukat, změna klimatu po nás občas hodí nějaký kamínek. Stmívá se. Karlos sestoupil k příkrému místu tohoto kuloáru, hodil lano za hrušku a slaňuje. Nevidím ho, hruško štand je ještě 15 metrů pode mnou. RUP! Nahoře v kuloáru se ozvala rána. Boha, kámen jak koňská hlava letí přímo na mně. Cítím blízkost bolesti. Ještě stihnu přeseknout pravej cepín víc stranou a zařvat: „Karlos, bachááá…“. RUMP! Kámen se mi otře o větrovku a řízne do stěny, těsně vedle mého levého ramene. Jestliže do teď letěl vzduchem a třískal o skály kuloáru, teď se sune dnema ztrhává navátý sníh. Několik odštěpků mne zasáhlo do přílby, ale žádné zranění nemám, žiju! Hledím pod sebe, nevidím ani hrušku, ani lano, lavina ho ztrhla. Co Karlos nevidím ani jeho, volám, bez odezvy… Slézám na hranu, zabírá mi to strašlivě moc času. Něco se tam hýbe… Už vidím Karlose, motá lano. Hrůzu a strach střídá radost. Mám svého spolulezce a můj spolulezec má lano! S úsměvem na něj volám: „Žiješ vole?“ Neslyší, je už asi o 50 metrů níž. Ale ví určitě co míním, protože mi mává přílbou, která je jak dekl ze záchodu. Kousek drží a zbytek plandá… No příjemně mi není ani trochu, když slézám 75` stěnu, bez lana, se scvaklou prdelí a zrakem upřeným do horní části kuloáru. Dál sestupujeme společně, ale jde to strašně pomalu. Setmělo se. Bouře se ozývá stále silněji. S nižší polohou, přechází sněžení v déšť. Jsme durch promočení. Kuloár se rozevírá, jako by chtěl skončit skalní stěnou. Po jednom slanění ze dvou lokrů, volám na leteckou záchrannou službu do Chamonix. Udávám polohu, směr postupu a zjišťuji počasí… Je 23:00! Podle poslední předpovědi centrum bouře zasáhne Chamonix až ráno. Drobný déšť střídají drobné kroupy. Slanění za slaněním, je to nekonečné. Lano se nám ždíme do rukávů. V jednu dosahujeme horní partie ledovce de la Charpoua. Led je téměř čistý, mačky se neboří. Záblesky blížící se bouře, nám ukazují nejen cestu, ale i obrovskou ledovou zeď. Je přes celý ledovec, od stěny nad Drusy, po stěny Cardinal. Po slanění z nejnižšího místa cca 20 metrů, zjišťujeme, že jsme si vybrali jediné možné místo pro sestup. Všude kolem se zvedají obrovské ledové stěny do výše asi 50 metrů. A to z nedohledné široké trhliny.
slanenizlabem
Ukrajujeme další metry ledovce. Narážíme však na další zlom v cestě. Asi 10 metrů široká trhlina. Opět přes celou dolinu. Jsme unaveni, zastavujeme na okraji a vaříme čaj. Záře blesků kreslí do ledovce pod náma bezmoc. Jsme zmrzlí, promočení, unavení. Není kde se zahřát, skrýt, zahrabat… Na místě našeho pikniku se Karlos pokouší spustit na samotný okraj trhliny. 4elovka již nestíhá, proto vždy počká na několik záblesků bouře a zpět. Tak pokračujeme podél celé trhliny. Až téměř u stěn Cardinal, nachází Karlos úzký sněho - ledový most. Zajistíme, přelezeme ho a pak sestupujeme po ledu jak zrcadlo čistém, směrem k ostrohu morény. Lýtka bolí, občas nohu sevře křeč. Sestupujeme čelem k ledu, je docela příkrý. Sklon se snižuje až kousek od morény. Bouře nabírá na intenzitě, my však vstupujeme na kamenitou morénu a po čtvrthodině se uchylujeme do bezpečí chaty Charpoua. Právě v tuto chvíli se ozývá z hor burácení. Centrum bouře je právě nad námi. Je 3:45. Volám do Chamonix – jsme v pořádku, děkujeme za skvělou předpověď a psychickou podporu.
charpoua

Po odpočinku na pryčnách chaty a rozhovoru s chatařem zjišťujeme, že výstup na Aiguille Verte 4122 metrů vysoký trval: Přístup ke stěně 3 hodiny, cesta Par ľ arete du Moine 6 hodin, sestup obávanou výstupovou cestou Culoire en Y 13 hodin. Celkem jsme tedy v hoře strávili 22 hodin.

Valašský démon Karlos, mne během našeho souběžného solo výstupu na Verte, nepustil před sebe!!!

 

Číst 888 krát

Alpenverein barevne rastr

 

Logo MestoKurim web

Naše činnost je realizována za podpory Města Kuřimi.