k2 menu
úterý, 31 říjen 2006 21:02

Bulharské dobrodružství

Napsal(a)

Kdysi dávno mne zaujal krátký článeček v časopisu Montana o lezení v Bulharském kaňonu Vraca. Stále jsem na něj myslel, až jednou...

Vápencový kaňon Vraca (Vratza) leží asi 100 km severně od hlavního města Bulharska Sofie. Jeho ústí je hned za posledním domem stejnojmenného města Vraca. Silnice na dně má nadmořskou výšku 350 metrů a stěny dosahují až do výše 1000 m. n. m. Stěny centrálního masivu jsou vysoké až 400 metrů a v nejužším místě má kaňon asi 25 metrů. Jen tak aby se tam vešel potok a silnice.

 

V soutěsce se nachází rozrůstající se hotel Čajka a něco jako horolezecká chata Alpijsky dom u kterého je dovoleno (tolerováno) stanování.

 

 

 

 

Do kaňonu Vraca jsme dorazili přesně den poté, co jsme opustili letiště v Bratislavě. Celý ten čas byl naplněn cestováním, půjčováním auta (což se nám však nepodařilo), nákupem plynu, ale hlavně nočním životem v Sofii. „Slintali“ jsme hlavně nad bulharskou zpěvačkou a pak ten houslista byl snad nadpozemský virtuóz . Zpěvák, borec jehož zpěv byl „fakt divnej“ a měl nos jak orel na širokoúhlém plátně, nás nemohl rozházet. Klopíme do sebe Zagorku (místní pivko) a nějaké dobré bulharské národní jídlo, jehož název jsme zapomněli při prvním soustu. Prostě paráda.

 

 

 

 

bulhvraca

Stěny se tyčí hned za městem. foto: Tomáš Urge

 

 

 

 

Batůžky jsme shodili ze zad pod skalkou Malkata Vrattza (námi později přejmenována na bulharský Hřebenáč – oklouzanej však vůbec nebyl) a začali řešit ubytování. Termínem jsme se trefili do místního lezeckého setkání. První noc trávíme v tom, co Honza přivezl, nedal to z ruky, a o čem neoblomně tvrdil, že je padák. Teď se z toho vyklubal stan pro dva a že čtyři se tam vejdeme. Okusíme místní pivo Ledenik, jídlo i hřebenáč a už se těšíme do stěn okolo.

 

 

 

Neděle nás vítá deštěm. Ti, co ze stanu utekli, se schovávají na terase chaty Alpijsky dom a smutně koukají. Prší, je zima – takhle jsme si Bulharsko nepředstavovali. Zařídíme ubytování tady na chatě, půjdeme nakoupit a pak se uvidí.

 

 

 

 

 

bulhzabatpeta.jpg

Peťa při dolezu na štand na věži Zub.

 

 

 

 

 

 

 

Prohoda Vrattzata – Tzentralen rab

 

Výrazná hrana, zvedající se nad nejužším místem kaňonu. Nástup přímo ze silnice a jasná linka nás láká i teď v pozdější odpoledne, kdy se počasí trochu umoudřilo. Tom s Honzou nastupují do úvodní délky za 6. Já s Peťou pak variantou vlevo od nich. Koutová spára za 6- až na hranu a tou na vrchol věže. Na hraně jsme se měli potkat s klukama, ti bohužel nepochopili místní šestku a tak jsme na hraně jen ve dvou. „První délka bude nejtěžší a pak to bude pohoda.“ Tak takhle se mýlit. Poznáváme, co v průvodci znamená sport, tradicionál a alpine. V první délce za „sport“ jsem i pár bórků vynechal, to aby vyšel matroš, a dál pak byla sem tam skobka. Představte si na hraně komín a za 6, skoby nevalné kvality, postup se prudce zpomalil. Těsně pod vrcholem začaly vytvářet lezecké těžkosti i stromy. Až za tmy dolézáme na vrchol. Noční sestup místní orákůu není romantická večerní procházka. Takže podání ruky jako důkaz zdařilé túry máme až na silnici pod nástupem.

 

 

 

 

 

Kaňon Vraca nabízí velmi rozmanité lezení po ostrých dírkách, ostrých i jemných lištách, v plotnách, spárách, koutech a komínech. Vápenec v hodně navštěvovaných sportovních cestách u silnice začíná vykazovat stopy okluzu, ale nepřeberné množství ostatních směrů toto snad ani nečeká. Velkolepé tradiční výstupy vedou často kouty a komíny, ve kterých se snaží usadit vegetace. My jsme používali průvodce, kterého jsme stáhli z www. Climbingguidebg.com . Kdysi vyšel i tištěný, ale o tom neměli potuchy ani v lezeckém obchodě v Sofii. Cesty jsou v průvodci rozděleny na „sport“ (mají až zbytečně velké množství kvalitních borháků) a „tradicional – alpine“ (cesty se starými skobami, bývají v hojném počtu, ale i třeba jedna na délku). U nástupu starších cest bývá až neesteticky napsáno číslo, které koresponduje s průvodci.

 

 

 

 

bulhzabat.jpg

 

Věž Zub. Foto: Tomáš Urge

 

 

Zabat - zub

 

Přímo z okna pokoje vidíme krásnou stěnu věže Zabat. Po drobné konzultaci s našim papírovým průvodcem vybíráme linku na vršek. Cesta Kucheshki zab za 5+ nás vede na odštípnutou věžičku, druhou délkou trochu zeleným komínem ke spárce, kterou na štand při hraně a nakonec lehkým terénem na vrchol. Nádherná tradicionál cesta s pěknými výhledy. Tom s Honzou se pokusili prostoupit Zub stěnou od silnice, ale stromy je setřásly a tak nám byly za chvíli v patách.

 

Nadšeni z předešlé cesty jsme začali taky bloudit pod stěnou, ve které byli před námi kluci, až jsme dobloudili k cestě Zabat. Trojkový pilíř s naprosto labužnickým lezením, podle chuti okořeněným výpadkem do plotem kolem, nebo břitu ostré hrany.

 

 

 

 

 

 

 

bulhzabathonza.jpg

Honza na Zubu. foto: Tomáš Urge

 

 

 

 

 

Tzentralna stena

 

Namlsání z předchozího dne a výzva mohutné stěny, vévodící celému okolí, nám nedaly klidu. Bloudíme na úpatí ploten a koutů a hledáme kudy. Výrazný kolmý pilíř, nepříliš zelený, vypadá lezitelně. Průvodce zmateně popisuje něco mezi 4 – 7+, úplně se nám ho nepodařilo pochopit. Plni elánu nastupujeme do této 400 metrové stěny. Jdu první. Po docela dlouhé době nacházím skobu, pak ještě dvě, a když Peťa hlásí ubývající lano, štanduji ve smyčce přehozené za obrovský šutr. Z našeho nejistého místečka vylízám koutkem na pěkný balkónek s borhákem stvořený pro supr stanoviště. Kluky, co jdou za námi, naviguji na tuto oázu a ti, i když jdou jinudy než já (přesto stejnou cestu), nacházejí taky pár skobek. Podle citu pokračuji dál až k mohutnému komínu. Nikde žádný chyt, jen řada starých skob udává směr. Sápu se komínem až k jeho vrcholku a tady zjišťuji, že musím asi spapat ještě hodně polívčičky… Hákuji, po 8 metrech houpání se v rezavých plíškách narážím na solidně vypadající skobu. Bude pytel “jako Brno“. Ostatní přitakávají: „Tímhle tempem a takhle to nemůžeme dát. Jde se dolů, jsme béčka“. Prvotní elán na bodu mrazu a skepse k dalšímu lezení se vznáší všude kolem nás.

 

 

 

bulhzetntral.jpg

 

Pohled do centrálky od nástupu.

 

 

 

 

 

 

Bezengi

 

160 metrů vysoký, sportovně zajištěný kout na západní pilíř věže Prohoda Vrattzata nás zlákal na odpolední risk s počasím. Doufáme, že ranní deštík už v cestě vyschl a z nízkých mraků nic nespadne. Obtížnost je psána za 5+/6- a jelikož se nachází v nejvíce navštěvovaném sektoru, je na ni patrný drobný okluz. Cesta je to poctivá, vydechnout nám dává vždy až na štandech. Jinak parádní chrochtačka. Na hranu dorážíme v pozdější hodinu a je nám jasné, že další dvě délky na vrchol a sestup bude zase potmě. Slaníme cestou, sama je k tomu uzpůsobena a do tmy budeme dole.

 

Je k neuvěření, co dokážou dvojičky udělat za uzlomotaninu. První délka slanění a takové zdržení. Stahujeme lana z druhého délky slanění. Konec lana se někde pod námi seknul. Slanění koutem, to není úplně ono. Doslaňuji ke smotku lana ukázkově založeném ve spárce a počkám v borháčku. Noc už nás dohnala a s ní přišla i voda. Další slanění a další problém. Při stahování se kousne lano na hrotu. Nezbývá než probudit čelovku z letního spánku a vydat se po mokré skále vzhůru k nepříjemnosti. Naštěstí už bez dalších překvapení dorážíme na pevnou zem a úprkem do sucha hospody. Kluci popíjejí Ledenika (další z místních piv) a kroutí hlavou, „že se nám ty noční dobrodrůža musí líbit“.

 

 

 

 

 

bulhbezengi.jpg

Tom s Honzou pod převiskem cesty Bezengi. Zmoknou?

 

 

 

 

 

Sportovky

 

Po celou dobu našeho výletu, když už nebyl dostatek času na dobrodružství v delších cestách, jsme navštěvovali místní „sportovky“. Docela dlouhé jednodélkovky, vymlácené borhákama v takovém množství, že i naše zásoby materiálu byly chabé. Nakonec celého našeho výletu nám ani počasí nedovolilo nic víc. S mračny nad hlavou a po chvílích drobného mrholení se uchylujeme do těchto cest. Obtížnost nám přijde dosti neustálená. Jednou bez větších problémů pustí 7- a ve vedlejší 6 si ani neškrtneme.

 

 

 

 

 

Bulharsko je země pro nás velmi příznivých cen, což jakoukoli dovolenou může jenom zpříjemnit. Je však potřeba dávat si pozor na horkokrevnost Bulharů, kteří nejdou pro ránu daleko, a (podle toho, co jsme slyšeli) pokud možno si při zdravotních problémech nevolat záchranou službu, ale snažit se do nemocnice dostat jinak. Ceny za sanitku jsou neskutečně vysoké a pojištění moc neberou.

 

My jsme se po Bulharsku dopravovali po železnici. Ceny byly asi poloviční než u nás, a i když při zpáteční cestě byly velké problémy na trati, tak zpoždění nebylo příliš veliké. Nejvíce využívaným přepravním prostředkem je taxislužba, která je cenově velmi úsměvná oproti českým taxikářům. Na nádražích a letištích je dobré se na cenách domluvit předem a nebát se trochu smlouvat, i tak si vydělají.

 

Ceny za potraviny jsou většinou nižší než u nás a nakoupit se dá prakticky všechno. Vozit si sem zásoby z domu je celkem zbytečné. Co se týká pitiva tak nejvíce nás uchvátily ceny tvrdého alkoholu (to hlavně Honzu) a piva, které je tomu českému chuťově podobné. Velmi často jsme narazili i na naše značky, takže kdo by měl problémy s aklimatizací… Stravování se v restauracích je také cenově příznivé, jen je problém s jídelním lístkem psaným azbukou a ani při znalosti stejně nebudete vědět, co vám donesou. Specialitou Bulharů je opačné kroucení hlavou při souhlasu a tak když si myslíte, že bude kuře, tak ho určitě nedostanete.

 

Byli jsme na každém kroku upozorňováni na lepší cíle v této zemi. Bulhaři si cení svých hor Pirinu a Rily. Což mají být jedny z nejhezčích hor v Evropě. Lezecky nám byla doporučena sportovní oblast Lakatnik (napůl cesty ze Sofie do Vracy), nebo třeba dobrodružný Belogradčik.

 

 

 

 

 

Lezení v Bulharsku nám celkově přišlo plné dobrodružství a romantiky, takže pokud nemáte sportovní ambice, tak doporučujeme.

 

 

 

 

 

 

23. – 28.9 2006

 

 

Honza Trochta

Tomáš Urge

Petr Vacek

Adam Záděra

 

Číst 1005 krát

Alpenverein barevne rastr

 

Logo MestoKurim web

Naše činnost je realizována za podpory Města Kuřimi.